s Mons. ICLic. Janem Můčkou, naším duchovním otcem
Na otázku některých farníku, proč v řadě rozhovorů pro náš farní časopis ještě nevzniklo interview s naším duchovním otcem, odpovídám zkrátka: všechno má svůj čas – a právě nyní přišla ta doba, kdy „čas nazrál“ i pro tento rozhovor. V minulých dnech, jak známo,náš pan farář oslavil významné životní jubileum, čímž se mimo jiné naskytuje také důvod k zastavení se, poohlédnutí se nazpět, zhodnocení… A navíc: jsou to dvě desítky let, co u nás působí jako duchovní správce; od r. 2001 spravuje také farnost v Horní Lhotě. Muže se zdát, že za tu dobu se už musíme vzájemně dobré znát. Zdali je tomu skutečně tak, možná ukáže i následující rozhovor:
Snad to nebude příliš troufalé, když se zeptám: cítíte se, otče, na šedesát?
Tuto otázku mi položilo více mých přátel. Je rozdíl v tom, jak se cítím, kolik mám do budoucna plánu a zda je dokáži fyzicky uskutečnit.
1.července 2010 uplynulo dvacet let, co jsme Vás prvně přivítali v naší farnosti – na takové okamžiky se jen tak nezapomíná. Vybavíte si ještě dnes své tehdejší dojmy?
Zde musím upřesnit: 1. července jsem byl ustanoven za faráře do Újezdu, ale nastoupil jsem až 26. srpna. Na tu sobotu i neděli při bohoslužbách si pamatuji velmi dobře. Mile na mne zapůsobila ochota farníků, kteří mi přišli pomoci s vyložením věcí. Nehoda, která se stala – rozjelo se nákladní auto, které narazilo do stěny restaurace – se díky Bohu obešla bez zranění. Zde zase musím s vděčností vzpomenout na muže, kteří pomohli auto zprovoznit natolik, že mohlo bezpečně dojet až do Opavy.
Vzpomínám si, jak jste se tenkrát pustil hlavně do prohlubování pastorace u mladé a střední generace, která se stala po příchodu do Újezdu Vaší prioritou.Jak dnes vidíte výsledky tohoto úsilí?
Práce s mládeží byla vždy mou prioritou. To byl hlavní důvod (jak mi sdělili na Stb.), proč jsem musel po tříletém kaplanském působení odejít z Olomouce, kde jsem kaplanoval pod vedením dnes již zesnulého pana doktora P. Emila Pluhaře a byl jsem velmi šťasten, i když práce i problému tam bylo hodně. Pro představu: Za jeden rok, myslím, že to bylo v roce 1975 jsme měli přes 500 pohřbu, z toho jsem já vykonal asi 400, kolem 80 křtu a 44 svateb. Všechny snoubence jsme připravovali jednotlivě, minimálně jsme s nimi měli tři setkání, stejně i rodiče před křtem dítěte – minimálně jedno setkání. Každý den jsem měl dvě mše svaté, v neděli tři, pan doktor Pluhař stejně tak. Pouze vyučování náboženství bylo málo, ve škole jen dvě hodiny týdne na dvou školách a byly tam vždy děti od 2. do 7. třídy. K prvnímu svatému přijímání jsme připravovali v kostele. Také mé druhé pusobiště jsem musel opustit kvůli práci s dětmi a mladými lidmi. Za šest let mi přibylo hodně dětí v náboženství ve škole, tak že mému nástupci museli dovolit vyučovat o hodinu více, což tehdejší soudruhy velmi štvalo, přestože platný zákon dovoloval vyučování ve škole podle poctu žáku, ale všude zastrašovali děti i rodiče, vyhrožovali, že se děti nedostanou na studia, v mnohých farnostech dětí v náboženství ve škole ubývalo (v Opavě z původních 360 dětí přihlášených se za těch šest let přestalo vyučovat úplně). Tehdy bylo rozhodnuto, že bud bude potrestán ředitel školy, nebo farář.Nakonec jsem byl přeložen do pohraničí, kde jsem spravoval pět farností, které obnášely 6 kostelu, dvě kaple a dvě farní budovy. Místních dětí a mladých lidí bylo v kostele velmi málo (v Rýžovišti vůbec), ale čas se dal využít, že zvláště o víkendech a prázdninách přijížděly rodiny nebo i skupinky mladých (ministranti, schola) z tech předcházejících farností (Olomouc, Oldřišov, Hněvošice).Do Újezdu jsem přišel již v jiné době. Byla náboženská svoboda, náboženství se vyučuje ve škole za úplně jiných podmínek, spolupráce se školami a státní správou je nejen dobrá, ale mnohdy ideální. Bohužel dnešní doba přináší i jiné možnosti, které často děti více zaujmou a na duchovní život jim zbývá málo času, rodiče často dávají u dětí přednost uplatnění se ve světe (sport, umění), což je prioritou a vztah k Bohu se nerozvíjí.
Přestože jste začal rozvíjet své působení především v oblasti duchovní, záhy se dostavila nutnost dobudovat kostel v Drnovicích, pak se ve Slopném začala kaple měnit v kostel, dále to byla přístavba fary, s převzetím hornolhotské farnosti rozsáhlá oprava jejího farního kostela, na radu prišla i nezbytná generální oprava farního kostela v Újezdě, do toho stavba nového kostela v Dolní Lhotě … Co Vám z toho všeho dalo nejvíce „zabrat“?
Nepřipadá mi, že by mi tyto akce daly příliš zabrat. Byl jsem zvyklý opravovat vždy a vždy jsem se na pracích aktivně podílel, jak v Olomouci, tak i na dalších místech. V pohraničí to bylo nejtěžší, protože nebylo finančních prostředků ani lidí ochotných zdarma pomoci. Zde musím velmi ocenit pomoc mých bývalých farníku z Oldřišova a Hněvošic, kteří mi vždy ochotně přijeli pomoci. V dnešní době jsou více problémy s tím, že materiál je velmi drahý a dále se při investicích třeba vyznat a vypořádat s množstvím různých předpisů, povolení, jednání, kterých stále přibývá a někdy clověk ani nechápe na co jsou.
Od roku 1990 vedete děkanství Valašské Klobouky. Co znamená být děkanem? A co to znamená konkrétně v tomto našem regionu?
Funkce děkana je čistě administrativní. Děkan nemá žádnou církevně právní moc. Tu má v diecézi biskup a ve farnosti řádně ustanovený farář nebo administrátor. Děkan dbá na to, aby ve farnostech jeho děkanátu byly řádně konány bohoslužby, vedeny farní knihy, aby bylo v pořádku farní hospodaření, kněží hlásí děkanovi dovolenou, nemocenskou apod. Děkan koná každoročně vizitace farností a podává zprávu o stavu jednotlivých farností otci arcibiskupovi nebo generálnímu vikáři.
I když víme, otče, že jste také členem Interdiecézního soudu v Olomouci, často se lidé ptají, jak funguje církevní soud v praxi, ptají se na Vaši funkci, na její obsah.
V církvi má představený trojí moc: zákonodárnou, výkonnou a soudní. Nejvyšší moc v církvi má Svatý otec a Apoštolský stolec. Místní církví se rozumí diecéze, jejímž představeným je diecézní biskup. Ten vykonává tuto trojí moc v hranicích své diecéze ve spojení se Svatým otcem pod vedením Apoštolského stolce. Moc zákonodárnou vykonává biskup sám, výkonnou bud sám, nebo prostřednictvím generálního nebo biskupského vikáře. Soudní moc vykonává bud sám, nebo prostřednictvím soudního vikáře (oficiála) a soudců. Všechno podle právních norem. Interdiecézní soud v Olomouci pracuje pro dvě diecéze – olomouckou a ostravsko-opavskou a je soudem prvního stupně. Pak je soud odvolací, který na návrh biskupa zrizuje Apoštolská signatura v Římě (nejvyšší soudní dvůr) a pak je soud třetího stupně v Římě, tzv. Svatá Rota římská. Každý pokřtěný má právo hledat spravedlnost u církevních soudu. Řízení u církevního soudu muže být sporné – řeší se spor, zda určitý úkon – byl vykonán podle Božího a církevního práva, nebo rřzení trestní, pokud se věřící dopustí trestného cinu. Zde je třeba podotknout, že všechny církevní tresty jsou léčivé, to znamená, že mají viníka pokáním, nebo určitým soudním příkazem vést k polepšení. Nejčastější spory se vedou o platnost udělené svátosti, především manželství. Pokud oba manželé, nebo jeden z nich se domnívají, že jejich manželství nebylo uzavřeno podle Božího nebo církevního zákona a tedy bylo uzavřeno neplatné, mohou podat žalobu, kterou církevní soud pak projednává. Zde je třeba upozornit, že oni nežalují jeden druhého, ale vlastně žalují to manželství, čili jedna strana jsou oni, druhá manželství. Oni, případně jejich advokát předkládá soudu důkazy o neplatnosti manželství. Manželství hájí zase obhájce církevního svazku (latinsky defensor vinculi), který soudu předkládá důkazy, které svědčí o platnosti tohoto manželství. Pokud tyto důkazy nejsou dostatečné, muže soud rozhodnout ve prospěch neplatnosti uzavřeného manželství. Moje funkce je právě obhájce svazku, čili jsem jakýmsi advokátem toho napadeného manželství. To je jen velmi stručně řečeno. Platí však zásada, že řádně uzavřené svátostné manželství podle Božích a církevních zákonu nelze rozloučit nebo zrušit žádnou lidskou moci.
Když je člověk jako vy zahlcen takovým množstvím práce, měl by si umět najít čas i pro svůj odpočinek, pro načerpání nových sil. Daří se Vám to? Jak nejraději relaxujete?
Asi každý ví, že relaxuji fyzickou prací, chovám vcely, konám si bežné udržovací a úklidové práce kolem fary a kostelu. Že se mi to darí, o tom svedcí skutecnost, že jsem za 36 let ješte ani jeden den nemarodil. Necinnost nesnáším, když jsem byl celkem za svuj život dvakrát u more na pláži (1990 a letos dva dny), tak jsem se tam vyložene nudil, protože jsem si nevzal žádnou knihu, nebo nejakou práci ke studiu – nebylo to možné.
Cím Vás újezdští, a pak i lhotští farníci nejvíce prekvapili – at už kladne anebo i v tom negativním slova smyslu?
Obcas prekvapení je, vetšinou kladné. Nejvíce mne prekvapili farníci letošní poutí do Svaté zeme. Negativní prekvapení, pokud se tomu tak dá ríct je, když mi rodice slibují náboženskou výchovu svých detí pred krtem, nebo prvním svatým prijímáním, já je považuji za verohodné a oni to nesplní, nekdy se mi i vysmejí.
Myslím, že si dnes můžeme dovolit i trochu toho pohádkového zasnění; představte si: zlatá rybka … ta se ptá:
1. mohu odstranit všechno to, co Vás na těchto dvou farnostech nejvíc trápí – co by to mělo být?
2. Můžete vyslovit své největší přání co se týká:
a) újezdské farnosti,
b) hornolhotské farnosti,
c) naší vlasti,
d) naší církve,
e) své osobní?
Co byste jí, otče, odpověděl?
1. Nejvíce mne ve farnostech trápí, když aktivní farníci dovedou být k sobě nepřátelští a ubližují si pomluvou, nadávkami. Tím nedávají pěknou vizitku nejen sobě, ale vůbec církvi. 2. a) v újezdské farnosti, abych dokázal více dětí a mladých lidí přitáhnout k eucharistickému Kristu = aby co nejčastěji přistupovali k sv. přijímání.
b) v hornolhotské farnosti kromě úspěšné a včasné dostavby kostela v Dolní Lhotě, abych dokázal přimět některé mladé rodiče k větší upřímnosti při výchově dětí.
c) aby naše vlast měla konečně odpovědné představitele v nejvyšších funkcích
d) aby církev v naší vlasti nemusela stále bojovat o katedrálu a majetek a mohla se více věnovat evangelizaci.
d) nějaké vážné osobní přání momentálně nemám.
Je jasné, že na zlatou rybku spoléhat asi nemůžeme, ale když už teď známe přání našeho duchovního otce, můžeme každý z nás pouvažovat, jestli bychom k jejich alespoň částečných splnění nemohli přispět i my sami … Nebyl by to špatný dárek…
Díky za rozhovor, který dnes ukončíme poněkud netradičně, nicméně ve shodě s příležitostí, se kterou byl uskutečněn:
Ve chvatu dní snad na pár okamžiku
se smíme zastavit a říci slova díku
za chvíli posvátnou, kdy v drahé katedrále
svuj život dal jste do služeb Krista – Krále.
Vyšel jste s touhou do brázd lidských duší
Božího slova zrno hojně rozsévat.
Zůstali k němu mnozí zaujatí, hluší,
zamítli Boží pravdu, stokrát, tisíckrát.
Nepadla vždy setba do úrodné země.
Tak často ostré trní nebo horký blín
zničily brzo klíčící již sémě
a v duši zůstal smutek, marné práce stín.
Po letech kněžské práce dívejte se zpátky.
I za ty rány nutno díky vzdát je
na vložit je do nárucí Matky.
Bez ran by úkol klasu zustal nesplnen …
I těmito slovy, slovy básníka, Vám chceme, otče, poděkovat za 36 let obětavé kněžské práce a především za posledních dvacet let Vašeho života, které jste věnoval nám, vděčným, a máme-li být upřímní, i nevděčným farníkům. A co jiného Vám popřát, než aby Vás Pán stále provázel ve Vaší náročné službě, sílil v úkolech i těžkostech, kterých bude asi vždycky dost, obdarovával pokojem a pevným zdravím; kéž prožíváte radost, a je i našim přáním, abyste mohl mít i radost z nás, svých oveček, a všeho, co pro nás dobrý Bůh ve své úžasné lásce připravuje.
A když už to přání veršem začalo, ať tedy veršem, který vystihuje to podstatné, také končí:
… a až při západu slunce přijde
poslední Váš den,ať je s brázdou
Vaší kněžské práce Pán Bůh spokojen!
Až listy podzimu zasypou knežské léto
a sklízet úrodu až bude Ježíš – Rozsévač,
kéž v dlaních Vašich zrnem čistým je to,
co uloží se tam, kde není žádný pláč.
H. Martincová