Pouť do Compostely

Pouť do Compostely

Sv. Jakub je patron Španělska. Zvěstoval zde křesťanství a po návratu do Palestiny byl v roce 44 na příkaz Heroda Agripy sťat. Byl 1. apoštol, který zemřel mučednickou smrtí v Jeruzalémě. Jakubovi učedníci převezli jeho tělo zpět do Španělska, pohřbili je na západním pobřeží ve velkém přístavu a pokračovali v hlásání evangelia. Roku 587 se katolická víra stala oficiálním španělským náboženstvím. V 8. století ovládli území muslimové. Zemi hospodářsky pozvedli, ale přinesli islám. V severním Španělsku – v Galícii – vytvořil šlechtic Pelayo první sídlo odporu – království Oviedo. Ochráncem Španělska se podle legendy  sv.Jakub stal poté, co se v roce 844 zjevil na bílém koni jako vůdce  křesťanských vojsk a pomohl jim v téměř prohrané bitvě proti Maurům. Na místě nálezu ostatků sv. Jakuba byl vybudován chrám. Jakub znamená  španělsky Santiago.

Sv. Jakub je patronem válečníků, dělníků, lékárníků, drogistů, kloboučníků, voskařů, ale  i jako přímluvce za dobré počasí, hojnou úrodu jablek a polních plodin, proti revmatismu  a samozřejmě také jako průvodce poutníků. Bývá zobrazován s atributem knihy či poutníka s tzv. pelerínou, kloboukem, holí, pytlíkem na jídlo a nádobou na vodu.

O pouti do Compostely jsem si tajně snila již několik let. Pouť za sv. Jakubem do Compostely je dnes fenomén, bylo o ní napsáno několik knih, natočeno mnoho reportáží a i na internetu najdete plno odkazů s dojmy a fotografiemi z putování.

Když jsem si na internetových stránkách zlínské farnosti přečetla, že ve spolupráci s cestovní kanceláří Miklastour uvažují uspořádat pout do Compostely, připadlo mi to jako nějaké znamení. Koncem února proběhla informační schůzka se zájemci v klubu Pod kanoí, na které zároveň pan Miklas spolu s účastníky minulé pouti promítl diapozitivy, nastínil program s již pevně stanoveným datem pouti ve dnech 14.-26.8.2010 a odpověděl na dotazy. Překvapilo mě, že osazenstvo bylo převážně středního až staršího věku a já jsem byla nejmladší (33 let). Trošku jsem tedy váhala, zda se přihlásit, protože jsem naivně předpokládala, že to bude pout mladých. Přesto jsem na závěr setkání vyplnila závaznou přihlášku, protože jsem si v duchu řekla, že taková příležitost se nemusí brzy naskytnout.

Tak jak se termín pouti blížil, přicházely informační maily s pokyny a radami na cestu a moje nervozita stoupala, protože jsem vůbec nevěděla, co od této pouti čekat. Na pouť se přihlásila také moje mladší sestra a její kamarádka, takže jsme si řekly, že sice nevíme, do čeho jdeme, ale že to snad nějak přežijeme.

Chaotické bylo také balení na 13 dnů – museli jsme si vzít věci na putování (doporučují se dvoje boty), počítat s teplým i deštivým počasím, spacák, dostatek jídla, čekalo nás koupání v moři, ale také návštěvy památek, proto když jsme v sobotu 13.8.2010 vyjížděli od kostela ve Zlíně, poznamenal pan Miklas, že autobus je přetížený, a že během pouti poznáme, kolik zbytečných věcí s sebou vezeme. A měl pravdu.

První dojmy nebyly nijak příjemné – autobus nebyl z nejmodernějších, seděla jsem na sedadle u dveří, kde bylo málo místa jak na nohy tak na příruční zavazadla, ani od vidění jsem nikoho z poutníků neznala, takže mě přepadaly chmurné myšlenky, jak těch 13 dnů zvládnu.

V Brně k nám přisedl otec benediktin Vojtěch Kolaja z břevnovského kláštera. Poté jsme pokračovali přes Rakousko a čekal nás noční přejezd přes Itálii do Francie.

V neděli dopoledne nás čekala povinná 9ti hodinová přestávka, kterou jsme strávili ve francouzském městě Nice ležícím na jihu v Provenci mezi Cannes a Monakem na Azurovém pobřeží Středozemního moře.  Už při mši sv. v malém kostelíku sv. Jakuba jsme si všimli, že v kostele nevidíme dvě nejstarší poutnice – sestry (72 a 76 let), které se zřejmě ztratily. Proto po mši sv. vyrazila skupinka lidí tyto poutnice ve spleti přilehlých uliček hledat. Netrvalo dlouho a ony dvě dámy byly nalezeny v jednom kostelíku, kde se v kapli sv. Rity modlily, aby je někdo našel. Tyto 2 poutnice nám začaly velice silně připomínat dvě starší lehce zmatené dámy z filmu Účastníci zájezdu a  v průběhu dní nás o tom stále častěji utvrzovaly. V Nice nás poté čekala procházka na vyhlídku nad městem, odkud se nám naskýtaly úchvatné pohledy na blankytně modré moře, pláž a celé město. Následoval volný program, který většina poutníků strávila na pláži, i když díky velkým vlnám byl vyhlášen zákaz koupání, a návštěvou památek. 3. den pouti jsme projížděli celou Provencí, kdy cestu lemovaly nádherné lány fialových levandulí a odpoledne jsme dorazili do Lurd ležících v podhůří Pyrenejí. Toto mariánské poutní místo je známé tím, že se zde v roce 1858 u nedaleké jeskyně zjevila Panna Maria 14tileté Bernardettě a následně zde vytryskl pramen vody s léčivými účinky. Lurdy ročně navštěvují miliony poutníků a nemocných. Čekala nás mše sv. v jedné z bočních kaplí a poté prohlídka poutního místa. Osobně musím říct, že mě zarazila mohutnost celého „areálu“ – velká bazilika Panny Marie s přilehlým náměstím a sloupem, obrovský podzemní sál pro 11 000 lidí … – a hlavně davy lidí u jeskyně se sochou Panny Marie, u kohoutků s vodou, v obchodech…až si člověk začne klást otázku, na kolik je to ještě poutní místo a na kolik už jde o  komerci a byznys. Večer se někteří poutníci zúčastnili ještě světelného průvodu.

4.den nás čekal celodenní přejezd až do španělské Galicie – jedné ze 17 autonomních oblastí Španělska, jehož hlavním městem je Santiago de Compostela. Cestou jsme mohli obdivovat přírodní krásy Španělska, které nás ohromilo svou velikostí. Už během dne jsme míjeli Camino Frances – Francouzskou poutní cestu, na kterou jsme se měli další den vydat i my. V podvečer jsme dorazili do Samosu, jednoho z nejstarších španělských klášterů, který patří řádu benediktinů. Staré kovové postele s proleženými matracemi sice nebyly nijak pohodlné, ale člověk byl rád, že se má před náročným dnem kde vyspat.

Když mi moje spolusedící v autobuse (63let) vyprávěla, jak se na pouť připravovala (přesně podle rad v informačních mailech), že si měsíc před poutí nekoupila síťovku na MHD a z Jižních Svahů do centra Zlína a zpátky chodila pěšky, jak s přítelkyní trénovala s turistickými holemi, úplně jsem se zastyděla, jak lehkovážně k pouti přistupuji a naivně spoléhám na dobrou fyzickou kondici.

5.den brzy ráno jsme opět naložili všechny zavazadla do autobusu (postupně jsme v balení a vybalování získávali rutinu), dostali jsme teplý čaj na cestu, mapu denní etapy, následovalo požehnání a z nás se stali peregrinos – poutníci. Jako správní poutníci jsme s sebou měli credencial – poutnický průkaz – do kterého jsme v průběhu pouti dostávali v kostelech, ubytovnách, informačních centrech, kavárničkách a bistrech s občerstvením razítka. Kdo chce získat potvrzení o vykonání svatojakubské pouti v katedrále v Santiagu, musí absolvovat minimálně 100 km pěšky nebo na koni a nebo 200 km na kole. Vykonanou cestu dokládá právě credencialem plných razítek s datem získání.

Čekala nás náročná etapa měřící přes 29 km, ty méně zdatné autobus odvezl do blízké Sarrie, odkud absolvovali do cíle etapy – městečka Portomarin „pouze“ 20 km. Už večer jsme se sestrou a kamarádkou uvažovaly, jestli hned první den zvolit delší trasu anebo zvolit mírnější variantu. člověk si však přirozeně rád klade větší cíle, bere to jako sportovní výkon a v duchu si trochu pyšně říká, že to přece musí zvládnout. Vydali jsme se na pouť, takže jaké úlevy. Večer si pak vyčítá, proč neposlechl vnitřní hlas a přecenil své síly, oblepuje paty, prsty a ovazuje kolena. O tom, že ho všechno bolí a nemůže téměř ani chodit, už ani nemluvím. Najednou pak zjistíte, že na počtu kilometrů vlastně nezáleží….

Poutní cesta je značena žlutými šipkami nastříkanými sprejem, které jsou na silnicích, domech, plotech, kamenných zídkách a také kamennými rozcestníky nebo žlutomodrými cedulemi s jakubskými mušlemi – hřebenatkami. Také na hlavních cestách jsou umístěny oznamovací cedule s mušlí a řidiči jsou upozorněni, že v tomto úseku křižuje Camino silnici a je dobré zpomalit.

Trasa 1. dne byla opravdu náročná, terén byl hodně členitý a tak jako i další etapy vedla chudým španělským venkovem, kde se lidé živí převážně chovem dobytka, takže ona pověstná „vůně domova“ i „kravince“ na cestě nás provázely velmi často. Když si o tom člověk čte doma v knížce, považuje to za přehnané a nechce tomu věřit, realita je však jiná. Jeden úsek cesty jsme absolvovaly společně se stádem krav a ovcí, které se vracelo z pastvy, a které si klidně vykračovalo po Camino – poutní cestě.

Španelsko sice leží mnohem západněji než Česká republika, přesto zde platí stejný čas jako u nás. Slunce tam však vychází cca o hodinu a půl později a večer také mnohem později zapadá. Proto, když jsme vyráželi brzy ráno za tmy, abychom ušli co nejvíce kilometrů než začne pražit slunce, bez čelovek a baterek jsme se neobešli. Naivní představa, že přeci nebudu chodit s čelovkou „jak blázen“, vezme rychle za své a člověk je rád, že si může svítit na cestu a hledat žluté šipky nebo kamenné patníky. Cesta vede totiž často lesem, daleko od hlavní silnice, k tomu se přidá ranní mlha a opar a když vyrážíte na cestu v cca 6,00 ráno, máte jistotu, že se rozední až tak o půl osmé a za tu dobu můžete zvládnout mnoho. Tedy pokud vidíte.

Už první den putování jsme měli možnost poznat, že letošní Svatý rok (svátek sv. Jakuba připadl na neděli) přilákal mnoho poutníků.

Poutník může putovat sám nebo ve skupině, může cestu trávit hovorem, modlitbou nebo zpěvem anebo jen mlčet, rozjímat a míjet ostatní poutníky, kdy jediné, co si řeknete, je pozdrav Buon camino (Dobrou cestu). Může jít rychle, rozjímat a zbytečně se nezastavovat nebo jít pomaleji, kochat se přírodou, trhat ostružiny, fotit, vychutnávat kafíčko v mnoha bistrech, které cestu lemují. Každý je pánem svého času.

První den putování nás provázelo proměnlivé počasí a slunce vysvitlo, až když jsme přicházeli do cíle cesty. Další naivní představa, že pláštěnku si na sebe neobleču, vzala za své a oblékala jsem ji hned dvakrát!! V jednom místě etapy jsme míjeli náš autobus, kde pan Miklas spolu s řidiči trpělivě čekali, aby se ujistili, že jdou všichni poutníci správným směrem a že jsou všichni v pořádku. Když nám řekli, že do cíle schází ještě 16 km, mysleli jsme, že je to pokus o vtip. Nebyl. Cesta se zdála nekonečná, nohy (hlavně kyčle a stehna) začínaly bolet, paty pálit a člověk měl sto chutí vyzout boty, ale cíl pořád nikde. Také postupně zjišťoval, že cesta z kopce je mnohem namáhavější a nohy víc bolí.

Když jsme se konečně blížili k dlouhému mostu u Portomarínu, a viděli, že nás ještě čekají vysoké kamenné schody, a že kostel je až úplně na kopci, padla na člověka beznaděj, že tam snad už ani nedojde. Ale nezbývá nic jiného, než pokračovat dál. A tak už jen mlčky ze setrvačnosti jde co noha nohu mine a každý krok je čím dál bolestivější.

Ta nádhera, kdy dojdete do cíle, můžete sednout nebo lehnout do trávy a vyzout boty a ponožky! Pak už jen počítáte puchýře, ale euforie z toho, že jste to zvládli a došli, částečně mírní bolest. Když jsem viděla rozpraskané paty a bříška prstů, které byly ze spodní strany plné puchýřů, bylo jasné, že i když jsem měla pořádně rozchozené boty, zítra je už určitě neobuji. Ale nebyla jsem sama, kdo byl zaskočen množstvím otlaků a bolestí kolen, kotníků. V průběhu putování jsem snad neviděla nikoho, kdo by nějaké ty zdravotní obtíže neměl. A tady nastoupily lékařky a zdravotní sestřičky, kterých jak jsme zjistili bylo v autobuse hodně a pomáhaly ošetřovat.

Tak jak jsme postupně přicházeli, bylo jasné, že náš autobus ještě nedorazil a že se nemůžeme ubytovat v poutnické ubytovně, kde jsme měli zamluvený nocleh. Když pak autobus přijel, zjistili jsme, že ony dvě (už jednou zmiňované) starší dámy vůbec kolem autobusu neprošly, a kvůli tomu, že na ně stále čekal, nemohl náš vedoucí zajistit a zaplatit ubytování, které měl zamluvené do jisté hodiny. Vzhledem k velkému počtu poutníků nebylo možné nám toto ubytování déle rezervovat a z nás se rázem stali bezdomovci. V málokterých poutnických ubytovnách lze dopředu zajistit nocleh, ubytovny se otevírají nejdříve v 13,00 hodin, před nimi se už tvoří fronty a lidé se pak ubytovávají tak, jak postupně přichází.

Společné trápení sbližuje. Jak úmorná cesta, tak i nový nenadálý problém s ubytováním vedly k tomu, že jsme všichni odevzdaně seděli, svačili a hlavně povídali, seznamovali  a sbližovali se s ostatními poutníky z autobusu, kteří si dosud drželi odstup. A také jsme se hodně nasmáli, protože sedíte úplně znavení a zpocení, vidina ubytování žádná, navíc chybí dvě poutnice, to samo o sobě bylo dost vážné a smích nám tak pomáhal nemyslet na to, co bude.

Pan Miklas spolu s manželkou na telefonu v ČR se snažil reagovat na danou situaci a obvolával všechny možné ubytovny v okolí. Jednu chvíli to vypadalo opravdu beznadějně. Proto se rozhodl, že aspoň zaplní naše hladové žaludky a začal spolu s řidiči vařit na plynových vařičích večeři. V ceně pouti bylo několik večeří a snídaní a vždycky nám chutnalo. A myslím, že to nebylo jen proto, že hlad je nejlepší kuchař:-)

Po nějaké době nám svitla naděje. Představený kláštera v Samosu se nad námi smiloval a souhlasil s tím, že můžeme v klášteře přespat ještě jednu noc. Jedna paní to hezky řekla za nás, když radostně zahlásila, že Pán Ježíš nás má opravdu rád, že to tak pěkně zařídil, a že nás ještě jednu noc uchránil od společné poutnické ubytovny, protože v klášteře v Samosu nás opět čekaly třílůžkové pokoje. Mohli bychom klidně vyrazit, ale dvě starší dámy stále nikde a jejich mobil zvonil a zvonil (v kufru). To samo o sobě vyvolávalo řadu dohadů, co všechno se s nimi mohlo stát a kdy že můžeme čekat nějaké policejní auto. Po 4,5 hodinách od příchodu prvních poutníků se najednou v dálce vynořily jakési známé postavy a tyto poutnice se k nám za radostného jásotu ostatních pomalým krokem blížily. Prý si myslely, že autobus je bude sbírat po cestě… Mohli jsme tedy vyrazit. V kostele v Samosu jsme se zúčastnili poutní mše ve španělštině.

Druhý den putování jsme brzy ráno přejeli zpět do Portomarína a odtud jsme se vydali na cestu. Čekala nás etapa dlouhá 24,5 km. Osobně jsem byla zděšená, jak mě všechno bolí, intenzivní bolest kyčlí, stehen i lýtek a člověk se vůbec nemohl rozejít. Navíc, když jsem se zastavila, opět jsem se ztěžka rozcházela, takže bylo jednodušší stále jít a pokud možno vůbec nezastavovat. Představy o celkem dobré fyzické kondici vzaly za své a na náladě to nepřidalo. Jediné, co mě uklidňovalo bylo to, že náročností jsou překvapeni i zdatní muži. Noc jsme měli strávit v nové poutnické ubytovně, kde se však opět ubytovává v pořadí, v jakém dorazíte. Několik nejstarších poutníků šlo jen kratší etapu – autobus je vysadil asi v půlce trasy. Opět se potvrdilo, že to, co ujdete brzy ráno, máte k dobru za šera. Když se totiž rozední, začne intenzivně svítit slunce a člověku to ubírá sil. Procházeli jsme opět kolem statků, velmi často jsme viděli na zahrádkách trsy barevných hortensií a postupně jsme narazili i na eukalypty, které mají šedozelené listy a jejichž mentolová vůně je opravdu výrazná. Znovu jsme šli hodně prašnými cestami anebo naopak po asfaltu, kde cítíte na každém kroku všechny puchýře. Potkávali jsme zase velké množství poutníků a když jsme se blížili k ubytovně, a to jsme byli mezi prvními z našeho autobusu, viděli jsme z dálky dlouhou frontu, do které jsme se tedy zařadili. Po nějaké době přišla jedna dobrovolnice, 5 metrů před námi udělala rukou čáru s tím, že lidé za čárou  se už do ubytovny nedostanou, protože je plná. A zase jsme neměli kde přespat. Naštěstí nejstarší poutníci se díky kratší trase do ubytovny dostali. Pan Miklas přišel s tím, že kousek od ubytovny je velká tělocvična, kde by se snad dalo přespat. Bylo nám to už jedno, hlavně ať si máme kde lehnout a odpočinout. Postupně jak docházeli další poutníci jsme vytáhli opět kufry z autobusu a přesunuli se do tělocvičny. Z hrací plochy, která musela zůstat do večera volná, jsme si odtáhli na tribuny žíněnky a na ně naskládali svoje věci, svačili, polehávali a odpočívali. Byla to opět zvláštní situace, protože s tímto člověk nepočítal. Do tělocvičny přicházeli další poutníci, mnoho Španělů, takže jsme tušili, že noc bude opravdu zajímavá. Minimální počet toalet, tekla pouze studená voda, takže sprcha byla vyloženě „životabudič“. Ale člověk postupně zjistí, že vydrží víc než by nečekal a uvědomí si, jak málo stačí k životu. Po večeři jsme sešli do blízkého městečka Palas de Rei, kde jsme se zúčastnili poutnické bohoslužby. Skupina mladých Španělů, které jsme i v dalších dnech potkávali, doprovázela mši svatou  zpěvem a hrou na kytaru  a byl to úžasný zážitek. My jsme jim pak na oplátku zazpívali „Madonu“.

Večer nám nezbývalo než přetáhnout všechny batohy a kufry se žíněnkou na plochu (na tribunách jsme nemohli nocovat z bezpečnostních důvodů) a připravit si svačinu na další den. Takto se ke spánku chystali i všichni ostatní cizinci, takže bylo všude plno halasu a také nervozity. Noc nebyla zrovna nejklidnější, neustále se odněkud ozývaly občasné výkřiky ze spaní, a téměř ze všech stran bylo slyšet příšerné chrápání. Návody a pokyny nikdy moc nečtu, takže špunty do uší, které vedoucí zájezdu doporučoval zakoupit, jsem s sebou neměla. I ti, co je v uších měli, se ale stejně moc nevyspali. Obdivovala jsem starší účastníky pouti, jak toto všechno zvládají – ono jim sice nic jiného nezbývalo – a že si z nejrůznějších obtíží dokáží dělat ještě legraci. Když jedna paní doktorka (důchodového věku) odpoledne viděla tělocvičnu a sociální zařízení, řekla, že už procestovala a zažila hodně, ale že  tam spát nebude a že je ochotná dát za ubytování i klidně 30-40 EUR. Bohužel nikde nebylo volno a jí nezbývalo nic jiného, než si pokorně lehnout do spacáku na žíněnku. Ráno však byla jako vyměněná a bylo vidět, že je ráda, že to zvládla.

3. den putování jsme vstávali již před pátou hodinou, jen při světlech čelovek jsme museli sbalit spacák, oblepit paty a prsty, sbalit věci, nastěhovat do autobusu a vydat se na cestu. Čekala nás náročná etapa dlouhá 29,5 km s cílem v městě Arzúa. Naše kamarádka, která ještě v Portomarínu skočila ze zídky a špatně dopadla, postupem času zjišťovala, že kotník není v pořádku. Dnešní etapu už absolvovala s velkými obtíženi, s turistickými holemi, s neustálými přestávkami, došlo i na slzy, do cíle dorazila s velkými bolestmi a bylo jasné, že je zle.  Pro nás však bylo povzbudivé, že máme za sebou větší část putování, na kamenných patnících, které se podél Camino objevovaly, bylo číslem označeno, kolik kilometrů nás dělí od Compostely. Zbývalo nám už jen necelých 40 km. Při chůzi člověk cítil všechny kosti a svaly, o kterých možná ani nevěděl, že je má. A když se zastavil, opět se rozcházel pomalým „kačením“ krokem.

Ubytovaní jsme tentokrát byli v nové moderní ubytovně, v jednom patře ve velké místnosti spaly ženy, ve druhém muži a manželské páry. V místnostech byly patrové postele, sociální zařízení, v přízemí byla kuchyňka a venku nechyběly pračky a sušáky. Hospodyňky by byly nadšené, jak na prudkém slunci rychle schlo prádlo. Večer jsme se zúčastnili koncelebrované poutnické bohoslužby ve španělštině a opět při ní hezky zpívali naši známí Španělé. Na ubytovně v Arzúi jsme měli zajištěné ubytování na 2 noci, takže jsme byli ušetřeni ranního balení.

Z Arzúi nás 4. den putování čekala etapa dlouhá jen 19,5 km do města Arca Pedrouzo. Naše kamarádka se spolu se staršími poutnicemi svezla kousek autobusem a na cestu se vydala asi v polovině etapy. Když jsme ale procházeli kolem autobusu, zjistili jsme, že se kamarádka vrátila a sedí v autobuse. Původně se vydala na cestu, ale když viděla, že je nejpomalejší ze čtveřice dam, které na kratší trasu vyrazily a že kotník přes všechny obvazy a ortézy čím dál víc bolí a brání jí v chůzi, vzdala to a vrátila se.  Člověk si přirozeně vůbec nepřipouští, že by do cíle nedošel. Putovat znamená přinášet oběti, pro ni ta oběť znamenala přijmout fakt, že do Santiaga zřejmě pěšky nedoputuje. Bylo pro ni hodně těžké se s tím smířit.

Člověk, který se vydá na pouť by měl jít s úmyslem, na který chce při pouti myslet a za co nejrůznější obtíže obětovat. Naší nezadané kamarádky si začal víc všímat jeden z řidičů. Nebylo jí to zrovna příjemné a ironicky podotkla, že sotva člověk v duchu vysloví nějaký úmysl poutě, už se to začne naplňovat, ale úplně jiným způsobem než by čekalaJ

Trasa byla tentokrát překvapivě nenáročná, terén rovinatý a i dnes jsme procházeli eukalyptovými háji. Podle pokynů a podle mapy jsme měli na konci 4. etapy odbočit od Camino a po hlavní cestě dojít k čerpací stanici u Arca Pedrouzo. Postupně jsme zjišťovali, že nám schází jedna řádová sestra ze Slovenska a pan František. Řádová sestra se na poslední chvíli objevila s tím, že si cestou na hodinku zdřímla. Pan František, který se všem představoval jako Ferda, patřil vždy mezi nejrychlejší a vzhledem k jeho věku (ročník 1943) to bylo úctyhodné. S typickým knírem, baretem, batohem a podkolenkami vyhrnutými až nad kolena byl nepřehlédnutelnou postavou naší výpravy. Když se s ním pan Miklas telefonicky spojil, zjistil, že Ferda zapomněl odbočit z Camino, pokračoval dál, do Santiaga mu zbývá už jen 9 km, a že se tedy vracet nebude.

My jsme se vrátili autobusem zpátky do ubytovny do Arzúi. Byla sobota navečer a protože ve farním kostele byla svatební mše, měli jsme mši sv. v blízké kapli sestřiček, které ve městě vedly církevní školu. Když jsme se vraceli, měli jsme možnost tuto svatbu včetně zvyků po východu svatebčanů z kostela sledovat.

Poslední den putování a 9. den pouti jsme vstávali už po 4,00 hod. ráno, protože jsme chtěli stihnout hlavní poutnickou bohoslužbu, která začínala v pravé poledne. Šli jsme opět dlouho jen za svitu čelovek. Terén byl oproti předchozímu dni náročný. Cca 10 km před Santiagem zmizely žluté šipky i kilometrovníky a v jedné chvíli jsme pochybovali, jestli jdeme správně. Až když jsme po cestě narazili na moderní budovu santiágské televize, tušili jsme, že cíl je snad už blízko. Po chvíli jsme vcházeli do Monte Gozo, což je poslední vesnice a kopec před Santiagem a kde je také památník Jana Pavla II. Za slunečného počasí jsou odtud vidět věže santiagské katedrály, ale my jsme díky oblačnému a mlhavému počasí neviděli vůbec nic. Čekalo nás prudké klesání a nepříjemné prudké schody, abychom konečně mohli projít kolem velké tabule s nápisem SANTIAGO. Naivně jsem si myslela, že budu zažívat euforii, ale necítila jsem vůbec nic. Před námi se objevilo v oparu město, které má 80 000 obyvatel, ale pořád jsme neviděli žádné věže. Naopak se objevily směrové tabule, podle kterých nás ke katedrále čekalo ještě dalších 4,7 km. Prostě nekonečné. Už při putování po Camino se nám občas zdálo, že kilometrové značení neodpovídá skutečnosti. První etapa měla údajně měřit 29 km, ale  krokoměr jednoho poutníka ukazoval 32,5 km. Vydali jsme se tedy do ulic Santiaga, v chodnících byly opět známé mušle a podle směrovek jsme mířili ke katedrále. Postupně jsme stoupali nahoru úzkými uličkami k náměstí, přibývalo starých budov. Najednou se před námi objevila známá skupina Španělů, která za jásavého zpěvu s doprovodem kytar pomalu vstupovala na náměstí. A my za nimi. V tu chvíli se mi sevřelo srdce a draly slzy do očí, že jsme to dokázali a došli do cíle.  Do katedrály, která nás ohromila svou velikostí, je zakázán vstup s batohy (turistické hole jsou kupodivu povoleny), takže jsme je za poplatek 1 EUR museli odevzdat v úschovně. U katedrály nás čekala kamarádka, která do Compostely dojela jako jediná poutnice autobusem. A také nás tam čekal pan Ferda, který noc strávil na lavičce na hlavním náměstí, ale nebylo na něm vůbec vidět, že by nějak strádal, naopak nám vyprávěl, co všechno večer a v noci viděl a zažil.

Postupně jsme se přesunuli do katedrály, kde právě končila mše sv., někteří lidé odcházeli a nám se podařilo dostat velmi blízko hlavního oltáře, nad kterým na silném lanu a u stropu upevněná na kladce trůnila největší kadidelnice světa Botafumeiro, která váží přes 60 kg a pohybuje se rychlostí až 70 km/hod. Hodinové čekání krátila modlitba růžence a poté nacvičování zpěvů ke mši svaté. Přibývalo lidí, stoupala nervozita, někteří poutníci se opravdu bezohledně tlačili dopředu, kde už bylo plno a kolikrát často zastínili výhled lidem za sebou, kteří si místo dlouho vystáli. Způsobovalo to i nepříjemné tahanice, až si člověk říkal, kde že je pokora. Jeden pán mi řekl, že je to těžké, že každý chce holt vidět, a že stejné situace zažil i při pouti v Jeruzalémě. Ve 12.00 hod. začala za účasti arcibiskupa, biskupů a mnoha kněží slavná mše sv. Na začátku mše byla čtena jména poutníků, kteří do Compostely doputovali a my jsme za sebe slyšeli „grupo čeko“. Na konci mše sv. 7 mužů odmotalo lano, kadidelnice sjela dolů, arcibiskup nasypal do kadidelnice kadidlo a uhlí, kousek ji vyzvedli a poté ji začali rozhoupávat. Kadidelnice prolétávala nad hlavami věřících příčnou lodí, s každým dalším zhoupnutím nabírala na rychlosti a pokaždé, když se blížila ke stropu, jsme měli pocit, že jej prorazí. Tyto úchvatné záběry se samozřejmě všichni včetně koncelebrujících kněží-poutníků snažili zachytit na fotoaparáty a kamery. Po chvíli se rychlost kadidelnice začala zpomalovat, až se úplně zastavila.

Po mši sv. jsme se sešli na náměstí, kde byly obrovské davy poutníků, organizovaně jsme si šli vyzvednout batohy a šli jsme se ubytovat do nedaleké poutnické ubytovny Seminario Menor s nádherným výhledem na město. Opět nás čekala společná velká místnost, rozdělená příčkou. Vybalili jsme se, odpočinuli, najedli a šli jsme obdivovat krásy Santiaga de Compostely. Náměstím u katedrály se táhla dlouhá fronta poutníků, kteří čekali na vstup do Svaté brány, která se poutníkům otevírá pouze ve Svatém roce (svátek sv. Jakuba připadne na neděli) a po jejím projití a splnění podmínek (modlitba, svátost smíření a přijetí eucharistie) mohou získat plnomocné odpustky. V samotné katedrále je hrob sv. Jakuba. Také jsme si šli na základě předloženého credencialu s razítky nechat vystavit poutnický svatojakubský certifikát. Tam nás čekala také dlouhá fronta. Osobně si nepamatuji, kdy naposledy jsem stála 2 hodiny ve frontě. Nakoupili jsme upomínkové předměty a zašli jsme si do jedné z mnoha kaváren na víno. Ostatně skoro každý večer jsme měli možnost ochutnat výborná španělská vína. Společná noc opět stála za to, každou chvíli kolem vás po praskající podlaze někdo přechází na záchod, zleva i zprava se ozývá chrápání a nic nepomáhá. Jedna poutnice pro změnu ze spaní naříkala. Když se však odněkud z místnosti ozvalo už hodně naštvané „Neřvi“, byl najednou klid.

Další den ráno jsme si mohli poležet. Dopoledne jsme měli v boční kapli katedrály mši sv., pak volný program a odpoledne jsme jeli asi 100 km západně od Santiaga na „Konec světa“ k mysu Finisterre, k jednomu z nejzápadnějších výběžků Španělska u Atlantskému oceánu. Počasí nám bohužel nepřálo. Bylo zataženo, hustá mlha, vítr a k tomu se přidal i déšť. Cestou zpátky jsme se zastavili na pláži a několik odvážlivců se i přes nepříznivé počasí vrhlo do vln Atlantiku. Další šli do vody smočit aspoň nohy a někteří se vraceli s plnými hrstmi mušlí, často i typických hřebenatek, které se staly symbolem Camino.

Už při dopolední cestě do katedrály jsem vnímala, že mě najednou nic nebolí. Bylo to až neuvěřitelné, když jsem si uvědomila, jak byly občas bolesti kyčlí nepříjemné a najednou nic. Včera jsme doputovali a tělo se tak rychle zregenerovalo. Puchýře byly dávno zhojené, jen prasklá pata se dodnes úplně nezahojila. Někteří poutníci to měli naopak a až další dny putování je provázely obtíže, které se stupňovaly.

11. den ráno jsme se opět sbalili a vyrazili pomalu směrem domů. Jeli jsme napříč Španělskem do Zaragozy, kde jsme měli mši sv. v nádherné bazilice Panny Marie Na sloupu. Další den jsme přejeli francouzské hranice, opět projížděli Provencí a povinnou 9ti hodinovou přestávku jsme strávili v Avignonu. Někteří využili možnosti prohlédnout si Papežský palác, Avignonský most Pont Saint – Bénezet, jehož 4 dochované oblouky z původních 22 končí v půli řeky Rhôny a v katedrále Notre-Dame-des-Doms jsme slavili mši sv. Měli jsem dostatek času i na procházku uličkami plnými kaváren a nákup suvenýrů v obchůdcích  s výrobky z oliv a levandulí. Následoval noční přejezd Itálií a přes Rakousko domů. Byli jsme překvapeni hustou sítí dálnic ve Španělsku i tím, kolik nových úseků je ve výstavbě. Podle tachometru jsme ujeli přes 6 650 km, ale nejhorší cestou co se týče kvality byl úsek dálnice D1 z Brna do Vyškova.

Občas na mě samozřejmě doléhala ponorková nemoc. Jedete na pouť s autobusem plným neznámých lidí a postupně, řekla bych, je velmi dobře poznáte. Sice s nimi strávíte jen pár dní, ale o to intenzivněji, a prožíváte společně všechny strasti i radosti a postupně odhalujete příjemné i nepříjemné povahové rysy a poznáváte je v nejrůznějších situacích. A když to ve vás vře, musíte se obrnit trpělivostí a vydržet to. Na Camino buď zrychlíte nebo zpomalíte a jdete sám, nebo přestanete mluvit, případně nereagujete anebo předstíráte spánek.

Duchovní a organizační duší pouti byl pan Jindřich Miklas, majitel cestovní kanceláře. Vedl modlitby, krátil nám cestu v autobuse předčítáním, zajišťoval mše sv v kostelech a kaplích, organizoval ubytování a s pány kuchaři – zdatnými pomocníky pro nás vařil.

Naše pouť se nedá srovnat se středověkým putováním nebo poutí P.Lízny nebo Pavly Jazairové. Přesto jsme za těch pár dní měli možnost dokonale poznat sami sebe, zjistit, že na cestě za Ním zvládneme a vydržíme víc než jsme sami čekali, a také jsme měli možnost poznat mnoho zajímavých lidí, se kterými jsme postupně tvořili jedno společenství.

Komentáře nejsou povoleny.