Pouť chlapů

Tak jsme zase putovali na Svatý Hostýn….

Po dlouhé době jsem se zase vydal na pouť. Po dvou ročnících, kdy mi to nevyšlo, jsem se těšil, protože v prvním ročníku mě pouť na Sv. Hostýn hodně chytla a pořadatelům jsem tleskal za skvělý počin.

Představa putování v dešti a se spoustou bláta nebyla úplně ideální, a páteční večer tomu nasvědčoval. Jenže zasáhla Prozřetelnost a ráno, když jsme se sešli nad Loučkou u kříže pro požehnání od našeho duchovního správce, byla sice mlha, ale po dešti ani památka! Akorát teplo (či zima), ráno v šest hodin, a spousta chlapů! Už při požehnání na zdar naší cesty otcem Janem nás byl rekordní počet – bylo nás tam 24, a někteří ještě dojížděli…takže při první zastávce u Chladné studny jsem napočítal  27 poutníků! Úžasný počet poutníků, mužů, kteří k oslavě Panny Marie a  se vydali vpředvečer svátku Krista Krále na asi 40 kilometrový pochod, kterým chtěli dokázat Panně Marii ale i sobě, že jsou odhodláni k plnění tohoto náročného úkolu. No, a když se ve Vizovicích a ve Slušovicích přidali ještě další, bylo nás celkem 30! 30 odvážných a odhodlaných a odvážných chlapů.

Letošním mottem duchovních zastavení bylo heslo: „Vystoupit z lodi“, jako to udělal  Petr, když ho Ježíš vyzval, aby za ním přišel po rozbouřeném moři. Jediný Petr našel odvahu vstoupit na moře, jediný Petr zažil krásu toho okamžiku jít po vlnách, a taky jako jediný z apoštolů ukázal svou lidskou slabost v malověrnosti – ale byl zachráněn Ježíšem. Tak i my jsme často davem, který vůbec nevystoupí a schovává se za jiné, ale to vůbec neprospěje naší víře. Najděme proto odvahu vystoupit a jít po vlnách – abychom ukázali svoji víru, a často i svou malověrnost, ale abychom vždy složili svou naději v Ježíše. Každé zastavení bylo také zastavením s desátkem bolestného růžence, za naše rodiny a všechny naše blízké.

I my jsme tedy vyšli. Přes pohodové zpevněné cesty do Slušovic, kde na nás čekal přívětivý otevřený kostel se zajímavou křížovou cestou s patnáctým zastavením – zastavením Vzkříšení, přes Hrobice, kde jsme u místní kaple slyšeli další slova o působení odvahy při „vystoupení z lodi“. A když se přiblížila Kašava, kde jsme načerpali nové síly  při česnečce, kyselici a jiných pochutinách  – a jako vždy – vyměnili láhve… to bylo prakticky naposled, kdy jsme šli po zpevněné cestě. Od té doby se šlo lesem v Hostýnských vrších a tady už byl poznat i včerejší déšť. U kříže nad Vlčkovou bylo další zastavení a už jsme se vydali směrem na Holý vrch, který nás prověřil po asi 35kilometrovém pochodu dokonale..

Tady se už „startovní pole“ docela potrhalo, ale šlapali jsme všichni statečně, protože jsme měli cíl, kterým byl stále se přibližující Sv. Hostýn. Na rozcestníku Klapinov na nás foukl docela studený vítr z doliny mezi jednotlivými hřebeny Hostýnských kopců a tak jsme se, všichni kdo mohli, soukali do čepic a rukavic. Ono taky už bylo po čtvrté hodině odpolední a tma se blížila mílovými kroky. Z tohoto místa byl poprvé vidět Sv. Hostýn  a větrná elektrárna na něm. Ale ještě zbývalo několik posledních kilometrů, které vůbec nebyly jednoduché..to už nám na cestu svítil měsíc, který byl téměř v úplňku a  prosvítal bukovými lesy na cestu pod Hostýnem. Poslední kopec a už jsme se ocitli na točně autobusů pod schody. Nevím, kolik těch schodů je, ale bude se to asi blížit k milionu… Teď si řeknete, že jsem se asi zbláznil, ale opravdu to tak po několika desítkách kilometrů připadá. Když jsme přišli k sochám našich věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, byly dveře baziliky ještě dokořán a uvnitř probíhal čilý ruch a pracovníci pokládali sítě pod novou podlahu, která bude vytápěná. Když vše dobře půjde, tak snad se bude konat Silvestrovská půlnoční mše sv. v bazilice, ale ještě bez dlažby.

Když jsme se všichni sešli, tak jsme trochu neumělými a unavenými hlasy zazpívali Svatováclavský chorál. Bylo půl šesté večer a my jsme po jedenácti a půl hodinách dorazili do cíle naší cesty. Pod prvními schody nás čekalo další překvapení – přijeli nás pozdravit na kole další chlapi z naší farnosti. Překonali spoustu kilometrů na Sv. Hostýn – aby, stejně jako my, přinesli oběť.

Večer nás čekal další z cílů naší cesty. Po posilující večeři v poutním domě číslo 3, v kapli tamtéž sloužil pro nás mši svatou otec Tomáš Strogan, náš bývalý kaplan.

To byla opět další vzpruha. V jeho kázání bylo zase moře, zase loď, jenže tentokráte s úplně jiným mužem – prorokem Jonášem. Tento starozákonní prorok jakoby si dělal z Hospodina tak trochu srandu – on mu řekl – „Běž do Ninive“, on se sbalil a jel úplně jinde, do Taršíše, kde se chtěl Hospodinovi schovat a žít si svůj klidný život. Jenže moře se vzbouřilo a po mnoha pokusech k překonání bouře na moři ho nakonec námořníci hodili do moře, jelikož se sám přiznal, že on je ten, kvůli kterému je tato obrovská bouře. Hospodin však se rozhodl, že ho zachrání a poslal velrybu, která ho spolkla a nakonec vyvrhla zase tam, odkud připlul. Šel tedy do Ninive, města hříchu. Bůh mu dal šanci a řekl: budeš chodit tři dny a tři noci po Ninive a hlásat, aby se obyvatelé obrátili. Jonáš, jak tak byl s Hospodinem tak trochu v křížku, to zvládl za jeden den a postavil si přístřešek, aby se podíval, jak Bůh bude na „hříšníky“ dštít síru a celé město zničí. Jenže obyvatelé Ninive se obrátili a Hospodin je uchránil. V tomto podobenství nám chtěl otec Tomáš ukázat, jakým způsobem nás Bůh pořád vybízí ke spolupráci a kolik nám stále dává šancí.

Jak často před ním utíkáme do svých „Taršíšů“, aby nás neviděl a my si mohli dělat, co chtěli. Někdy nelze takový únik ani poznat, protože se skrývá pod rouškou „ušlechtilého“ zájmu, ale přesto je to únik od plnění povinností, které nám jsou svěřeny. Myslím, že jsme každý v tomto kázání poznali ve svém nitru svůj problém. Teď jen, aby slova padla na úrodnou půdu a pomohla nám ke změně – třeba pomalé a postupné, ale k lepšímu.

Po mši svaté jsme se odebrali do svých pokojů a dlouhý, náročný, ale krásný den skončil. Část poutníků odjela domů za svými neodkladnými povinnostmi, ale myslím, že byli s námi duchem všichni přítomni i v neděli.

Za okny začal bubnovat déšť, a v tom jsme si uvědomili, že v tom náročném dni jsme nebyli sami- byli jsme pod mocnou přímluvou!

Ráno se vstávalo těžce – přece jen svalová únava, případně bolesti kolen či ostatních  částí těla činily každý pohyb dost náročným. Ale to se ztratilo a spravilo po několika krocích, jednoduše to bylo trochu přetažené.   Také účast na první mši svaté z naší strany nebyla nejsilnější, ale to bylo zcela pochopitelné. Z důvodu rekonstrukce podlahy byly přesunuty bohoslužby do kaple sv. Josefa, na první mši svaté některá místa ještě zela prázdnotou, na druhé mši už bylo plno do posledního místečka, holt tam byli všichni chlapi z Pouti chlapů. Po druhé mši svaté jsme si ještě udělali skupinovou společnou křížovou cestu a potom se naše cesty rozešly, bylo, pravda, třeba nakoupit nějaké „vítané“, někdo z nás zamával domů do webové kamery, někteří stateční, kteří šlapali spoustu schodů, si donesli vodu od pramene, byli jsme se také posilnit obědem a pomalu se chystali k autobusu, který nás dovezl do Bystřice k vlaku. Odsud přes Hulín, Otrokovice do Vizovic a tam už si nás rozebrali naši bližní.

Když Pán Bůh dá, tak příští rok v tomto termínu znovu – nejsem si totiž jistý, jak projdou naše zoufalé návrhy, že bychom mohli napsat do Říma: „…a proč by se nemohl svátek Krista Krále přesunout třeba na květen..“ J.

Naopak, tento termín ukazuje, že jsme holt chlapi a nebojíme se pozdního podzimního termínu, který už nás může překvapit i sněhem (2. ročník) nebo naopak krásným počasím (3. ročník), i normálním podzimním počasím v tomto, již  4. ročníku pouti chlapů farností Újezdské a Horno-Lhotské (a Vizovické, Uhersko-Hradišťské, Vlachovické,Vlkošské…)!

Jako vždy – velký dík organizátorům za přípravu pouti a všem chlapům za účast a velkou sílu, kterou v sobě objevili!!  Snad tato naše oběť přinese plody.

A dá-li Pán Bůh, příští rok zase, a klidně nás může zase být i více, poutní domy na Sv. Hostýně mají velkou kapacitu!

-VK-


Komentáře nejsou povoleny.