Rozhovor pro farní měsíčník:

s jáhnem S t a n i s l a v e m T R Č K O U

Tak jsme se konečně dočkali… Po jedenácti letech znovu zakusíme jednu z nejkrásnějších a nejradostnějších událostí, které se může farnosti vůbec dostat: kněžského svěcení. Příprava slavnosti svěcení a vzápětí slavnosti primiční, předem načrtnuté v hrubých rysech, nabývá den ze dne stále konkrétnější podoby. Zbývá už jen několik posledních týdnů – či možná spíše několik dní – které jsme využili i k rozhovoru s naším milým primiciantem Staňou Trčkou.

Staňa se narodil Janě a Stanislavu Trčkovým jako první ze tří dětí. Až do svých osmnácti vyrůstal spolu s dvěma mladšími sestrami v rodných Drnovicích, kam denně dojížděl coby student osmiletého gymnázia ve Valašských Kloboukách. Po jeho mimořádně úspěšném absolvování se přihlásil do Teologického konviktu v Olomouci, odkud po roční formaci nastoupil do Arcibiskupského kněžského semináře v tomtéž městě. Na teologické fakultě získal loni titul magistra a na to přijal z rukou biskupa Mons. Hrdličky jáhenské svěcení. Jako jáhen byl poslán do Kojetína, kde se nyní intenzívně připravuje na své poslání kněze.

Jaké jsou poslední dny před tím velkým očekáváním?

Snažím se dělat svou jáhenskou službu v Kojetíně, jak nejlíp umím. A v závěru – úplně poslední týden před kněžským svěcením – budeme mít exercicie.

Hezká odpověď. Stručná a jasná. Spíš jsem ale měla na mysli, jak to prožíváš tak nějak vnitřně. Tedy – je-li to vůbec sdělitelné a chceš-li to samozřejmě sdělit.

Těším se, ale zároveň se tak trochu i bojím. Abych pravdu řekl, já na oslavy moc nejsem. Primice, tak jako i každá další mše svatá, je oslavou Boha, nikoli člověka, kněze nebo farního společenství. Obávám se, abych se v pojetí některých lidí nestal středem pozornosti já namísto Boha a z toho plynoucích zbytečných řečí a tak podobně. Byl bych rád, abychom si všichni uvědomili, že tady nejde o nějakou společenskou událost a už vůbec ne o moji soukromou oslavu.

Ale jinak se samozřejmě těším a především se těším na ten obyčejný, každodenní kněžský život, i když z některých povinností mám zatím trochu i obavy.

Zpráva o tom, že sis podal přihlášku do kněžského semináře možná až tak nepřekvapila. Mám pocit, že ke kněžství jsi inklinoval snad od dětství. Nebo že by se to jen tak zdálo…?

Ano, je pravda, že asi tak od páté třídy jsem začal vážně uvažovat o kněžství. Samozřejmě se to ještě všelijak tříbilo, v tomto věku tam převládaly dětské představy, ale přece jen mě to už „nepustilo“ a na gymnáziu (ve vyšších ročnících) jsem už měl jasno. Možná je škoda, že to nebylo překvapení. Ono se to dostalo na veřejnost tak, že to ze mne vymámil jeden spolužák v primě nebo sekundě na gymnáziu (6. nebo 7. třída). Slíbil mi, že to nikomu neřekne. Co slíbil, to splnil – napsal to na papír a nechal kolovat po třídě…

Ty jsi vůbec vždycky působil dojmem takového hodného chlapce, pilného studenta, spolehlivého ministranta. To z Tebe museli mít rodiče a učitelé jen samou radost, ne? Provedl jsi vůbec aspoň někdy nějakou tu „lumpárnu“?

Na lumpárny jsem moc nebyl. Ale to neznamená, že bych byl vzorný. Rozhodně se mnou měli učitelé i rodiče také dost starostí. Je sice pravda, že jsem naschvály nedělával, ale v pubertálním věku jsem se dost rozčiloval, když někdo udělal nějaké naschvály mně. Bylo pro mě těžké naučit se ovládat.

Odjakživa jsi miloval literaturu a hodně knížek jsi taky načetl. A myslím, že ne ledasjakých. Není obvyklé, aby si lidé v mladém věku vybírali náročné knihy …

No, radši bych moc nepřeháněl. Býval jsem sice vždycky knihomol, dodnes rád čtu, ale neznamená to, že bych od útlého věku četl složité knihy. V dětství, ale i v období gymnazijních studií jsem si rád zpestřil čas dobrodružnou literaturou. Čítával jsem hodně Karla Maye, Foglara, pak Vernea. To byly většinou knihy, kde byl děj a daly se přečíst rychle. Té náročné literatury jsem až zas tak moc nečetl, dost z toho byla povinná četba do školy.

No tak dobře, i když … a co z toho tě zaujalo nejvíc?

V posledním ročníku gymnázia jsem dostal za úkol zpracovat referát o starokřesťanské filozofii a literatuře. Tak jsem přičichl k patristice (nauce o církevních otcích a jejich spisech), velice mě to zaujalo a to mi vlastně zůstalo dodnes. Také jsem z tohoto oboru psal diplomku na teologické fakultě.

/a pak že přeháním…/

… a Tvé další koníčky? Čemu se rád věnuješ, když máš volno?

Rád chodím pěšky, nejvíc po horách. Ať už jde o turistiku, nějaký výlet, nebo o pouť. Také si rád vyjedu na kole. A v posledních letech trochu brnkám na kytaru.

To se může hodit. Máš za sebou bezmála rok jáhenské praxe, své první pastorační zkušenosti. V čem myslíš, že ti budou především užitečné do budoucnosti?

To nemůžu nikdy dopředu vědět, to se teprve uvidí, kam mě otec arcibiskup pošle a jaké úkoly mi Duch svatý přivane. Ale určitě věřím, že jáhenský rok v Kojetíně je velice výborná, pestrá a všestranná zkušenost. Pracoval jsem tu s menšími i většími dětmi, s mládeží, s dospělými, se staršími lidmi, s bílými i s Romy. Kromě Kojetína, což je město zhruba velikosti Valašských Klobouk, patří pod Kojetín ještě dvě menší farnosti a několik dalších vesnic. Každá je jiná, má úplně jiný ráz, a proto je to tu velice pestré. Škoda jen, že jsem na dlouhou dobu poslední jáhen v Kojetíně. Už je to jisté, že P. Pavel zůstane od příštího roku v Kojetíně sám, bez jáhna či kaplana. Je to škoda, myslím, že Kojetín byl pro jáhna ideální místo právě díky velké pestrosti a díky širokému záběru.

Takže ještě nevíš, která farnost bude Tvou první. Tušíš aspoň?

Ne, vůbec netuším. Jediné, co vím, je, že nezůstanu v Kojetíně. A ještě je jisté, že nepůjdu do rodné farnosti. Jinak můžu jít kamkoliv v olomoucké arcidiecézi.

Kdy to budeš vědět definitivně ?

Po kněžském svěcení při ohláškách na konci mše svaté přečte otec arcibiskup, kam který novokněz půjde.

A kdyby záleželo na Tobě? Kam by jsi šel nejraději?

Někam na malou vesnici.

Ještě jako student – bohoslovec jsi se angažoval několik let v projektu Antiochie. Co bylo jeho podstatou a jaké poznatky jsi díky němu získal?

Antiochia jsou letní prázdninové misie, které provádí věřící mládež zhruba od 16 let pod vedením bohoslovců. Během letních prázdnin se na nějaké vesnici nebo menším městečku vystřídají čtyři skupiny, turnusy mládeže. Vybírají se místa v pohraničí, v Sudetech, kde je málo věřících nebo téměř žádní. Každý turnus je na místě dva týdny a snaží se tam navázat kontakt s místními, hlavně s dětmi a s mládeží, ale nejen s nimi. I když jsou to misie, není to o nějakém přesvědčování, že existuje Bůh. To by nemělo celkem žádný smysl. Daleko spíš je třeba navázat s místními vztahy a oni se pak sami začínají ptát, proč jsme tam přijeli, do takového zapadákova, proč tam zadarmo děláme program pro místní děcka, proč chodíme do kostela atd. I když ani v naší oblasti není všechno v pořádku, v pohraničí je přece jen všechno daleko víc rozvrácené, než u nás na Valašsku. Jak se lidé odkloní od Boha, pak se společnost více či méně hroutí. Ale zároveň ti lidé, kteří Boha nepoznali, podvědomě přece jen po Bohu touží – a zvláště v takovém rozvráceném prostředí. Ale sami nejsou schopní Ho najít, často ani si uvědomit, že by Ho měli hledat. Ale když se setkají s partou mladých věřících a vidí, že svou víru žijí a jsou šťastní, že je víra naplňuje, je to pro ně velký impuls.

Za dva měsíce prázdnin samozřejmě nepočítáme s tím, že obrátíme celou vesnici. Považujeme za velký zázrak, když se najde několik málo lidí, kteří se začnou připravovat na křest. To jsou spíš výjimky, ale stává se to. Daleko spíš je pak na místním farářovi, aby pokračoval v tom, co Antiochia začala. O Antiochii by se dalo hovořit hodně dlouho, ale tady na to není moc prostoru. Ale zasloužila by si to, dala mi hodně. Zájemce bych aspoň odkázal na stránky www.antiochia.cz.

Podstatnou náplní Tvé práce bude teď především pastorace. I když se jedná o široké spektrum nezbytných činností, kterým se budeš věnovat, je tu něco, kde cítíš, že bys měl (nebo chtěl) dělat něco víc?

To nevím, co budu dělat víc, to záleží hodně na místě, kam se dostanu. Co tam bude potřeba. A je možné, že po několika měsících či po roce na novém místě budu celou situaci vidět zase jinak, než na začátku, když tam čerstvě přijdu.

Jistě jsi musel mnohokrát zaregistrovat, že současná doba a zejména naše české prostředí církvi jako takové zrovna nefandí. A jistě taky počítáš s tím, že budeš muset čelit různým nevraživostem, útokům, konfrontacím. Jsi na to připraven? I když na všechno se, pravda, připravit nedá …

Nedá. Samozřejmě počítám s tím, že nebudu oblíbený, nebudu všude vítaný, počítám i s tím, že lidé ve většinové společnosti nemají církev v lásce a že tyto pocity budou přenášet zvlášť na nás, duchovní. Co mě mrzí nejvíc, je asi to, že budu muset počítat i s útoky „zevnitř“, od věřících, od farníků. Ale to předpověděl už sám Pán Ježíš: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají.“ (Jan 15,20) V tom je varování, ale zároveň i veliká posila a útěcha. Když jsme spojení s Kristem ve smrti, budeme s ním spojeni i v životu věčném.

Ano, i toto je smutná realita – a zřejmě i největší bolest našich farností. Ale na druhé straně, jak říkáš, v Kristu máme obrovskou naději a tím konečným vítězem bude On…

Moc Ti Stani, přejeme, aby Ti dával vždycky tolik síly, odvahy, moudrosti a požehnání, abys to všechno zvládnul. A samozřejmě taky co nejvíc radostných chvil, pokoje a krásných prožitků, které naopak jen stěží může přinést jakékoliv jiné povolání.

Děkuji za rozhovor.

Rádo se stalo. Rád bych také vyřídil farníkům poděkování za jejich modlitby a ujistil je, že i já na ně pamatuji v modlitbách. Především bych chtěl všechny povzbudit v jejich snažení o pravý křesťanský život. Pokud toto snažení někdo vzdá a vzdálí se od Krista, nemá žádnou šanci obstát na Posledním soudu. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen – i kdyby na cestě tisíckrát spadl, tak pokud znovu povstane, Bůh ho určitě nezatratí.

Díky i za tato závěrečná slova, o kterých stojí za to přemýšlet …

/H. Martincová/